Facebook YouTube Twitter Instagram
The Fellas s novým albem ''Scarecrow''
15.9.2016 | autor: Pauline Schwarz




16. září 2016. Den, kdy vyjde nové (převratné?) album již zaběhnuté indie-folk kapely The Fellas. Při této příležitosti jsem měla za tým DŽANu možnost zúčastnit se tiskové konference, která danému předcházela. Celá sláva se udála v podzemním prostoru pražského Hard Rock Cafe, kdy nám kluci z kapely nejprve pověděli pár slov k desce samotné a posléze představili tři písně tohoto nového alba ''Scarecrow''. Nehledě na absenci barmana či otvíráku na lahve (s čímž si relativně inovativně poradil člen týmu Hard Rock Cafe za pomoci stolu) posuzuji pozdní odpoledne jako velice zdařilé a menší kontingent osob jen přispěl k domáckosti atmosféry. Po skončení základního programu mi byl k dispozici vokalista kapely Tom Anděl, který mi ochotně a euforicky zodpověděl pár otázek.

 

 

Tomáši, zdravím Tě za hudební portál DŽAN. Před pár minutami jsme měli možnost si poslechnout něco málo z Vašeho nově vycházejícího alba ''Scarecrow'', které bude zveřejněno 16. září.  Pověz mi, jaké jsou Vaše dojmy z alba? Chápu, že jste v euforii, ale najdou se detaily, které byste chtěli pozměnit či doladit?

 

Také zdravím, Pavlíno. Hele, momentálně jsme spokojeni tak, jak to je. Pracovali jsme na vzniku desky 2 roky, snažili jsme se ji dovést k dokonalosti, tudíž mě nenapadá nic, co bychom tomu mohli dodat.

 

 

Kde jste desku nahrávali? Studia jsou finančně nákladná, čímž pádem mě zajímá, zda nehledíte na tuto stránku a pracujete v klidu či se Vám lépe pracuje pod časovým presem. Přeci jen, právě pod tlakem vznikl nejeden světový hit.

 

Natáčeli jsme na Svárově, což je studio nedaleko od Prahy. Tím, že je to statek, tak je tam obrovský prostor, kde se úžasně nahrávaly bicí. Je to venkov, což nám imponuje, protože jsme taky taková přírodní kapela. (smích) Obvykle jsou kapely zvyklé přijít do studia, nahrát desku za tři dny a pak si na výsledný produkt stěžovat. My jsme na to měli kolem dvou týdnů, což nám absolutně vyhovovalo, takže ano, raději pracujeme v klidu a s rozvahou.

 

 

Křest alba proběhne 20. října v pražském Paláci Akropolis, každopádně, co ještě Vás čeká tento rok?

 

Chceme objet minimálně pět větších měst po Česku, konkrétně listopad, prosinec. Nemůžu zmínit blíže, protože jsme momentálně v jednání.

 

 

A tady v Hard Rock Cafe hrajete často? Co by se dalo považovat za Váš home bar?

 

Hráli jsme tu už dvakrát, ale nejčastěji hrajeme v Paláci Akropolis. Celkově v Praze ale příliš nehrajeme, třeba jednou za půl roku, aby měli lidi chuť na to jít a poslechli si vždy novou tvorbu. Samozřejmě vystupujeme i v Karlových Varech, odkud pocházíme, ale tam se snažíme o stejný princip, tudíž jsme ve Varech tak jednou ročně. Zkrátka, nejsme ta kapela, co by hrála v jednom městě pětkrát za půl roku.

 

 

Co se týče fanoušků, kde máte největší zázemí? A co nějaké prověřené fanynky, které byste si vozili s sebou?

 

Nejširší základnu máme ve Varech, odtud nám jde společně s Prahou největší podpora. A fanynky? No, holky nemají rády, když jim říkáme groupies, ale třeba naše fotografka s námi jezdí téměř všude. To neznamená, že ji nazývám groupies, zkrátka blízká kamarádka, co s námi jezdí každý koncert a stará se i o merch, ale zároveň o psychickou podporu. Vlastně, každá kapela se někdy dostane do bodu, kdy potřebuje lidi, co se budou starat o tyhle technické záležitosti. My jsme se do toho bodu dostali už relativně dávno, proto jsme rádi, že máme v týmu tak skvělou holčinu.

 

To jsi však velice kulantně přešel otázku s fanynkami. Máš kupříkladu nějakou bizarní historku?

 

No jo, vidíš, ty fanynky. (smích) Těch zážitků je spoustu, ale je těžké je nějak vytřídit. Jednou jsme třeba hráli poblíž Varů a odjížděli jsme z koncertu. Byly tam dvě slečny, které nás znaly z předchozích koncertů, takové ty prověřené fanynky, jak jsi říkala. Vyfotily se s náma, koupily si desku, a když jsme odjížděli, tak byly hrozně rozhořčené a začaly nám v odjezdu bránit. Lehly si před to auto na zem, tak jsme s nimi museli ještě na jeden drink, abychom si je uchlácholili a pak jsme mohli odjet. No, myslím, že tohle je taková bizarnější vzpomínka.

 

Dobrá, dost o nevybouřených fanynkách, pojďme k Vaší účasti u hudební složky filmu Zejtra Napořád. Kupříkladu já se obeznámila s Vaší kapelou právě u tohoto projektu. Jak jste se k tomu nachomýtli?

 

Režisér filmu Rudolf Havlík hledal hudbu a narazil na naši píseň We Should Care, kde původně v klipu hrál brácha s kloboukem a mandolínou. Režisér ani tolik neřešil hudební stránku, ale vizuální, a řekl si, že tenhle týpek se mu zamlouvá, zavolal mu a nakonec ho vzal s sebou na natáčení v Hongkongu. Stál o anglickou věc, co by byla mezi folkem a popem, tak jsme mu to vyprodukovali. Teď chystá Rudolf další film a asi pro něj zas budeme něco dělat.

 

 

Nahrál jsi mi na další otázku, když jsi zmínil angličtinu. Jste jedna z mála kapel, která má na našem území tu angličtinu velice slušně propracovanou. Dostává se Vám komplimentů mimo hudbu i za výslovnost a texty?

 

To je celkem paradox, protože největších pochval se dočkáme vždy od native speakerů, kteří nám chválí texty i výslovnost, narozdíl od Čechů, kteří kritizují nejvíce a mají pocit, že tu angličtinu máme špatnou. Producent Danny Saber, který nám poskytl pomoc při vzniku desky ocenil jako první právě texty a řekl, že něco tak celistvého a propracovaného neslyšel už dlouho.

 

Zmiňme hosty a zvučná jména, která se mihla v písních nového alba. Koho můžeme slyšet a těšit se na něj?

 

Určitě Tonya Graves, protože jsme potřebovali gospelový model, takže Tonya byla jasnou volbou. Dále kamarádky Eva Burešová, Markéta Irglová, a tak. U Markéty se nám hrozně líbí její specifický hlas, není to ten klasický sametový hlásek, ale má v něm neuvěřitelnou atmosféru. Nevěděli jsme, zda to dopadne, ale zkusili jsme ji oslovit, jí se píseň líbila a nahráli jsme spolu track pod názvem ''Turtles''.

 

 

Jaký je Tvůj názor na současnou českou hudební scénu?

 

No, kdybych měl odpovědět před rokem, tak bych byl dost skeptický, ale teď myslím, že se to dost zlepšuje. V poslední době se objevují projekty, které dávají smysl. Třeba Lake Malawi, ale ti už tu nějakou dobu jsou. Pak kapela Light & Love nebo plzeňská kapela Tee-Pee. S českou hudební scénou jsem byl dlouho nespokojen, ale to je logické, protože se pohybuju uvnitř a vidím, jak to probíhá. Ale říkám, myslím, že za pár let se objeví kapely, které uspějí i na zahraničním trhu.

 

A Vy, hráli jste v zahraničí?

 

Hráli, konkrétně v Dánsku, v Rakousku, prostě všude možně. Dělali jsme to tak, že jsme oslovili kapelu, zda by nechtěla uskutečnit jakýsi výměnný pobyt a ze sta kapel nám jich odpovědělo třeba deset, což byl relativně úspěch a my s nimi navázali spolupráci. Abychom ale v zahraničí uspěli, tak je potřeba v té lokalitě žít, být stále vidět a ty věci, co děláme tady dělat tam.

 

No a na závěr snad jen slova k Vašim fanouškům a čtenářům DŽANu. Co bys vzkázal?

 

Určitě bych vzkázal, aby nezanevřeli na českou scénu a chodili na koncerty.

 

 

 

Při závěrečných slovech jsem upadla do lehčí formy déja vu. Snad kvůli faktu, že každá kapela promlouvá k fanouškům větou: ''Choďte na koncerty.'' Každopádně, jménem celého týmu DŽANu děkuji Tomášovi za jeho čas, vstřícnost, no a Vám, milí čtenáři, mohu jen zaručit, že o kapele The Fellas se u nás ještě dočtete!