Facebook YouTube Twitter Instagram
Pink Floyd - The Wall
6.8.2016 | autor: DŽAN

 

 

 

Spousta obyčejných smrtelníků, hudebních kritiků a hudebníků samých staví Pink Floyd na samotný vrchol Olympu. Veliká část jejich tvorby by měla být základní a povinnou četbou, a měla by se učit jako součást kulturního dědictví lidstva. Kapela vznikla dávno v roce 1965 v Anglii a od samotných začátků na sebe upozorňuje svým originálním stylem, filosofickými texty, spojením vizuálních a audio efektů, a mimozemskou kvalitou. Ale nebudeme o kapele, však o jejím albu "The Wall", které bylo vydáno v roce 1979 jako dvojitá deska, co představuje "povídku" o antihrdinovi Pinkovi, který popisuje společnost v Anglii po druhé světové válce, která ho v podstatě terorizuje. Vzhledem k tomu, že ztratil tátu ve válce, matka s cílem, aby ho ochránila mu spíš ubližuje a poutá, škola taktéž vůbec nepomáhá, a logicky, mladý Pink se uzavírá sám do sebe a staví si velkou zeď mezi sebou samým a světem. Každá špatná zkušenost je další cihlou ve zdi (připomíná mi to tu zeď Na Příkopech v Praze, ale ta má úplně jiný význam), avšak Pink nechce, aby tato zeď rostla. Stává se z něj rocková hvězda, žení se, ale jeho muka nepřestávají, protože ho opouští manželka, a tak logicky začíná trpět ve svém světě za zdí, má halucinace z požívání drog, které musí brát, aby byl vůbec schopen koncertování. V tom svém šílenství si začíná myslet, že je fašistický diktátor, že koncerty jsou sjezdy politických stran, a že za vše špatné, co se mu děje může Hitler a jeho politika. Dost šílená představa, ale za mě jednoznačně nejlepší koncepční album v tomto našem seriálu. Album bylo prodáno ve 30 milionech nosičů, dokonce 23. dosáhlo na platinovou tiráž, a i dnes, po 40 letech je jedním z nejprodávanějších alb. Samozřejmě, co skladba, to perla, ale musím doporučit "Another Brick In The Wall", "Hey You" nebo "Run Like Hell".