Facebook YouTube Twitter Instagram
MetalFest 2016 - Report Sobota
9.6.2016 | autor: Pauline Schwarz

 

Všichni jsme jistě už někdy slyšeli o každoročním gigantickém festivalu, kde se představují všemožní interpreti a kapely s jejich neotřelými pojetími metalových odrůd a žánrů. Ano, řeč je o Metalfestu pořádaném v Plzni, a konkrétně amfiteátru Lochotín. Ačkoli se může zdát, že Plzeňáci rádi přehánějí a slovo ''amfiteátr'' je zveličenina, není tomu tak. Prostor opravdu připomíná divadlo starověkého Říma a navozuje pompézní atmosféru.

 

 

Spolu s mým kolegou jsme si takovou událost nemohli nechat ujít a vyrazili jsme, ač jen na jeden den. Bylo tomu 4.6.2016, v jednu slunnou sobotu, která nepředvídala žádných přeháněk. Už při příjezdu nás překvapilo množství automobilových zařízení, ovšem zaparkovali jsme bez větších obtíží a vyrazili vzhůru neutichajícímu lidu. Festival zaujímal nejen prostor amfiteátru samotného, ale i relativně dlouhou příchozí cestu před ním, kde se usadily klasické pivní a celkově nápojové stánky, jídelní budky, které produkovaly českou a zároveň arabsko-čínsko-mexickou kuchyni, což mě lehce děsilo, proto jsem i přes urputný hlad jídlo tohoto žánru nezkoušela. Dále tam byla SPOUSTA stánků s merchandisingovým zbožím všeho druhu, rozměrný bar pod záštitou Red Bullu, no a co je nejpodstatnější, cosi jako základna meet and greet session.

 

 

Slunce prahlo jako při nejméně třiceti stupních, pivo teklo proudem (a nejen do hrdel fanoušků) a hudba se rozléhala snad po celé Plzni. Už od začátku byl den relativně komický. Průchod, kde prohledávali tzv.''sekuriťáci'' všechny nově příchozí byl na tak velký příliv lidí příliš malý. Zároveň mě pobavilo, že každý průměrný příchozí fanoušek byl dvakrát větší do výšky i do šířky než osazenstvo security. Nu což, nic krom pár lahví vodky a mého kolegy u mě nenalezli a byla jsem propuštěna do centra dění! Ačkoli jsme dorazili už kolem druhé hodiny odpolední, lidí byla horda! Ať už těsně u pódia, tak na lavičkách kousek za pódiem, ale i na kopci a schodech silně vzdálených od jeviště. Všichni se slunili, opalovali, pili pivo nebo pivo (a nejen) už dopili a nehledě na vyřvávající kapely spali.

 

První kapela, kterou jsme měli možnost uvidět i uslyšet byli kluci z Crematory. Obecenstvo bylo nějak ztichlé a bouřlivé ovace se k mému překvapení nekonaly. Brala jsem to jako důvod neobeznámení fanoušků s tímto bendem. Já se do hudby zaposlouchala natolik, že jsem se nestačila ani ohlédnout a kolega, co běžel stále věrně po mém boku byl v tahu. Řekla jsem si, že jistě vyhledává ženu svých snů, ovšem ejhle, vrátil se po půl hodině s obřím plakátem a autogramy všech členů, co hrají spolu s umělcem Jaredem Jamesem Nicholsem. A když mi ukázal i jejich společné ''selfíčko'', padla jsem do kolen a trošku až zazáviděla fotku s charismatickým interpretem. Zároveň mi však přinesl i vodu vychlazenou jako led, čímž si mě lehce usmířil a vyčkávali jsme na další kapelu Delain. Musím se přiznat, že nejsem natolik zdatný fanoušek této hudby a o kapele Delain jsem nikdy předtím neslyšela. Když vyšla na pódium žena, navíc kytaristka (Merel Bechtold), otevřela se mi pusa dokořán. Ale když přišla žena i hlavní sólistka (Charlotte Wessels), dech i slova mi došla úplně. Obecenstvo už nebylo vůbec vlažné a fanoušci vesele vyzpěvovali texty písní a tleskali do rytmu. My s kolegou jsme byli zaměstnáni rozborem všech členů kapely a málem jsme se poprali o první místo nejatraktivnějšího muzikanta. Kolega byl uchvácen křehkostí a něžností drsné kytaristky Merel, já na druhou stranu surovostí a zápalem kytaristy Otty Schimmelpennincka van der Oijeho. Nestačili jsme se shodnout a vystoupení skončilo. Přičemž jsme záhy zjistili, že tahle bezesporu zajímavá kapela autogramy rozdávala ještě před našim příjezdem, takže naše zklamání bylo natolik silné, že jsme jeli zpět do Plzně na oběd.

 

 

O kapelu Stratovarius jsme sice přišli, ale vrátili jsme se na nejočekávanější kapelu sobotního dne – Lordi. Ale ještě než začali hrát, běželi jsme na poslední autogramiádu, konkrétně právě Stratovarius, které jsme nestihli, podpisy nám to však vykompenzovali. Musím říci, že všichni členové byli velmi přívětiví, podávali mi ruku a dokonce házeli vtípky typu: ''Pauline se jmenuje má mladší sestra.'' nebo: ''Arne, Arne, to zní jako carne.'' No zkrátka, kluci byli veselá kopa, ale dost o nich, čas běžet na Lordi. Lidí stálo u pódia tolik, že jsem se obávala o své zdraví a zůstávala opodál, na rozdíl od kolegy, který se s vervou do víru dění vrhl a jako správný fotograf a reportér i vytvořil rozsáhlou fotogalerii (viz.níže). Na stage jsem však viděla a mohla posoudit genialitu kostýmů všech členů i originalitu a skvělý herecký výkon při vystoupení. Lidi Lordi milují, to bylo zjevné. Všichni vykřikovali ať už celé texty, tak i jen úryvky. Zkrátka, to byla ta atrakce, kvůli které se tu všichni sešli. Vystoupení však uteklo jako nic a byla tu přestávka před posledním vystoupením. Venku bylo stále světlo a vál lehký vánek, který přebil pekelné slunce. Začala jsem zkoumat jednotlivce obecenstva. Byli tu jak zasloužilí fanoušci metalu z Čech i jiných zemí, kupř. Finska, Německa či Švýcarska, tak i ta novější generace, která se teprve učí, ale je věrná svému žánru a znalosti určitě nepostrádá. Samozřejmě nechyběly ani romantické párečky a ''romantické'' párečky. Pod tím ''romantické'' se, vážení čtenáři, otevírá prostor pro vaši fantazii a já nepochybuji, že mé poznámce porozumíte. Tancovali staří i ještě starší. Byl zde velmi pestrý kontingent jak osob, tak outfitů (některá děvčata by možná mohla zvážit proporce svých šortek ku poměru svých partií) a já nabyla dalších nových zkušeností. Bylo však znát, že některé jedince celodenní koncert spolu s pár litry piva v kombinaci s Božkovem vyčerpal, tak se rozhodli si ustlat ať už na lavičkách, tak i pod nimi, nebo mezi auty.

 

 

Nakonec s menším zpožděním vystoupil legendární Zakk Wylde, na kterého jsem se těšila nejvíce. Zaujala jsem perfektní pozici na předních lavicích a show mohla začít! Zakk vyšel i se svou typicky famózní kytarou a rozjel takové intro, které jsem snad ještě nikdy neviděla. Od začátku svého vystoupení jel po dobu dvanácti minut sólo! A takové, které by mu jakákoli jiná hudební legenda mohla závidět! Škoda jen pozdního času, jelikož valná většina lidí se začala ubírat ať už do kempů nebo do aut a domů a ti zbylí příliš akční nebyli a k potlesku se neměli. Každopádně, Zakk odehrál a odzpíval svou část na nejvyšší jedničku a já se mohla spokojeně odebrat i se svým řidičem k autu a odjet plna dojmů zpět do Prahy.

 

Svou první návštěvu metalového festivalu hodnotím rozhodně kladně a s netrpělivostí čekám na příští rok!

 

 

Odkaz na fotogalerii